Základními typy jsou:

• Silikonové (správněji akryl-silikové s kombinací akrylátového pojiva a silikonové emulze)

• Akrylátové (nebo taky disperzní, umělopryskyřičné)

• Silikátové (většinou založené na draselném vodním skle vhodné pro památkové objekty)

• Mozaikové (na sokly, pryskyřičné plněné drceným mramoren nebo barveným kamínkem)

Jednotlivé typy však nemají z obecného hlediska stejné vlastnosti a tím ani stejné použití. K tomu, abychom si uměli dobře vybrat, potřebujeme znát alespoň některé jejich základní fyzikální vlastnosti, podle kterých je můžeme porovnávat.

Charakteristika jednotlivých druhů omítkovin:

U všech v úvodu uvedených systémů, se kterými se na trhu běžně setkáváme, můžeme ve světle výše řečného a za předpokladu, že budeme uvažovat omítkoviny vyrobené v určité obvyklé „poctivé“ kvalitě, vypíchnout určité přednosti i nedostatky. Rozeberme si stručně právě toto.

• Silikonové omítky spojují do jisté míry přednosti předcházejících typů. Díky menšímu obsahu akrylátových disperzí mají mnohem nižší difuzní odpor a jejich velmi nízká nasákavost je zase zaručena vysoce hydrofobním silikonem. Mrazuvzdornost je také dobrá. Jejich podstatnou nevýhodou je cena. Pokud mají „poctivé“ složení jsou obvykle o 50–100 % dražší než omítkoviny akrylátové.

• Akrylátové omítky jsou pojeny akrylátovými disperzemi, což předurčuje jejich dobrou mrazuvzdornost a nízkou nasákavost, nicméně difuzní odpor je vyšší než u ostatních systémů.

• Silikátové omítky mají oproti tomu výborný difuzní odpor, nicméně k snížení nasákavosti je nutné je vnitřně hydrofobizovat. Za tohoto předpokladu mají i dobrou mrazuvzdornost. Jejich nevýhodou jsou však vysoké nároky na přípravu a kvalitu podkladu, na dodržování technologie nanášení a zkušenost natěrače.

• Mozaikové omítky jsou pojeny na bázi umělých pryskyřic. Používají se na velmi namáhané části povrchu (sokly budov, vstupy, okolí bazénů nebo kuchyňské kouty). Jednotlivé odstíny jsou tvořeny drceným mramorovým kamenivem.